Zloděj dětství

Téměř všichni jsme se v životě setkali s EB virem ( Epsteina – Baarové ). U některých z nás proběhla nemoc tímto virem způsobená, zvaná mononukleóza. Pokud je to Váš případ, možná Vás zaujme tento příběh.

Nelíbí se mi to, opakovala si v duchu Helena, když vešla do pokoje a uviděla Terezku, jak tvrdě spí. Je to už několik dnů, co se její dcera po příchodu ze školy doslova svalí na postel a usne. A spí i několik hodin. Nechtěla si tu myšlenku ani připustit. Na infekčním oddělení, kde Helena pracovala, viděla mnoho případů mononukleózy. A čím dál tím víc nabývala přesvědčení, že tato úporná a nepříjemná choroba se teď sápe po její dceři.

„Mami…“ ozvala se najednou Terezka a probrala Helenu ze zamyšlení.

„Tak co, vyspinkaná?“  pokusila se zažertovat Helena, ale úsměv ji rychle přešel.

„Mně je nějak blbě,“ pípla Terezka a otočila se na druhou stranu.

„Jak blbě, bolí tě něco?“

„Jo příšerně mě bolí v krku a jsem pořád příšerně utahaná.“

Helena sáhla na Terezčino čelo a hned jí bylo vše jasné. venku bylo krásné májové počasí, sluníčko přímo tahalo lidi za rukáv a lákalo je k procházkám, probouzelo skryté touhy, působilo jako startér dlouhou zimou hybernovaných aktivit.

„Jak jsme se všichni těšili na jaro, na projížďky na kole, túry…“, přemítala Helena, když seděla s Terezkou v čekárně před ambulancí. Terezka si opírala unavenou hlavu o maminčino rameno.

„Tak paní Kratochvílová, pojďte dál,“  otevřely se dveře do ambulance.

„Je to tak, jak jste předpokládala. Epstein-Baarové virus je přítomen. A vy velice dobře víte, co to znamená,“ suše konstatovala doktorka.

„Jistě,“ špitla skleslá Helena.

„Mononukleóza. Striktní dieta, žádná fyzická námaha… a to hodně dlouho.“

„Kdy půjdu zase do školy?“ ozvala se najednou Terezka. Od chvíle, kdy vyhrála konkurz a dostala se na prestižní britské gymnázium, chodila do školy neuvěřitelně ráda. Bavilo ji všechno. Předměty, způsob výuky, přístup profesorů, aktivity, které se spolužáky podnikala. Škola najednou přestala být jenom povinností, stala se i zábavou. Navíc byla velice úspěšnou členkou tanečního klubu. Zrovna se připravovali na vystoupení.

„Několik týdnů,“ zareagovala doktorka.

„NE!“ hlesla zdeptaně a v tu chvíli vypadala ještě ubožeji. Bylo jí rázem jasné, že i tanec vezme za své. Po tvářích jí začaly stékat slzy.

„No tak, snad bys neplakala,“ utěšovala ji doktorka. „Jsou i horší věci. Prostě si dáš na pár týdnů voraz, jak to říkají puberťáci, odpočineš si, a za pár měsíců budeš jako rybička.“

„Za pár měsíců?“ Terezka vytřeštila na doktorku oči. „Já nechci odpočívat, nejsem stará bába, nechci jíst žádné blafy, nechci, nechci, nechci…“

…

„Mononukleózu by možná snášeli lépe starší lidé,“ přemítala Helena, když sledovala Terezku, jak nepřítomně hledí do kupy časopisů rozložených po posteli. „Zloděj dětství,“ napadlo ji.

Každá vážnější nemoc je zloděj, který dítěti bere kus neopakovatelného, bezstarostného života. Mladý člověk je  najednou doslova zmrazen ve svých aktivitách, musí neustále odpočívat, spát, šetřit se, jíst striktně netučná a dietní jídla, je odtržený od svých kamarádů. Proto také Helena neustále vymýšlela různé „lehké“ aktivity, aby dceru rozptýlila. Naštěstí měla Terezka hodně zájmů a velmi pozitivní vztah k životu. I když ten právě v posledních třech týdnech vzal tak trochu za své. Přesto se už cítila mnohem lépe, mohla spolknout nějaké to sousto, teploty ji už netrápily…

„A sehnala jsi ty netoxické barvy?“ ozvalo se z jejího pokoje.

„To víš, že jo.“ Helena se vůbec v poslední době naučila sehnat nesehnatelné, nebo koupit to, co nikdy v rodině akutně nepotřebovali. Nejenom netoxické barvičky, ale i supernízkotučný tvaroh, jogurty, sýry, libové maso… No, a když po dlouhém pátrání ulovila krásné telecí, cítila se jako olympijský vítěz! Ještě nikdy v životě nestrávila tolik času nakupováním. Prostudovat všechny informace na každém výrobku – to dá zabrat. Dalším prubířským kamenem bylo vaření. Zcela jiné, vysoce dietní… a zkuste tomu dát taky nějakou chuť!

„Tak co je, mami, jdem na to?!  zakřičela z postele Terezka.

„Jasně, vylez z pelíšku!“

Helena už všechno připravila.

„Tak už víš, co budeš malovat?“ zeptala se dcery, když dorazila do kuchyně. Společně přišly na nápad vyzdobit bílé zdi hezkým výtvarným prvkem. Tereza krásně malovala a už se těšila, čím překvapí všechny členy rodiny. Měla toho válení na posteli akorát tak dost. Helena byla sama zvědavá, čím ji dcera překvapí.

„Mami, budeš můj asistent, ju?“

„Rozkaz!“ zasalutovala Helena, potěšena, že vidí dceru v dobré náladě a s chutí pustit se znovu do aktivní činnosti.

Ani nevěděly jak, a obrázek na stěně byl hotový.

„Tak co, líbí?“ otočila se Terezka na mamku, když ukončila poslední tah štětcem.

„Absolutně perfektní!“ zářila Helena. Skutečně vynikající. Krásná, sytě žlutá, otevřená slunečnice se vlídně usmívala na celou kuchyň.

„Snad to nebude tak špatné, když nakreslila takový optimistický motiv,“ doufala Helena.

„Nádhera! Terezko, jsi šikula. A teď si trochu odpočiň. Za chvíli bude oběd.“

„Už zase jíst?“ protáhla Terezka obličej. „Vůbec nemám hlad.“

 …

„Čau mami!“ ozval se hlas v sluchátku. „Právě jsem přišla ze školy, hodím si trochu šlofíka. Jsem kapánek unavená.“

„To rozhodně udělej, ale nejdřív se najez.“

„Ještě nemám hlad, mami. Najím se potom.“

Po třech měsících od diagnostikování mononukleózy není Terezka zcela fit.

„Kdy už ty pocity únavy a nechuti do jídla přestanou?“ rozjímala Helena v duchu. Ale jako zdravotní sestra věděla, co na to říkají doktoři.

„To víte, únava se může projevovat ještě mnoho měsíců, třeba i roky. A chuť k jídlu, to je individuální…“

Ale to přece není možné, aby člověk snědl ráno rohlík a vypil čaj a do večera neměl hlad! Všechny ty svačiny, které Terezka nedotčené nosila zpátky domů, rozvrtané obědy a večeře…  A dívat se na dceru, jak nad učením téměř usíná, jak se přemáhá… jak je v šestnácti letech skleslá… Ne, ne… S tím se nesmířím.

„Nad čím tak úporně přemýšlíš?“ vyrušila Helenu kolegyně.

„Ále dumám nad Terezkou a nevím, jak bych jí pomohla.“

„A zkusilas už Jonáše?“ špitla kolegyně.

„A ty s ním máš nějakou zkušenost?“

„To tedy mám.“

„A?…“

„Prostě to zkus a uvidíš.“

Helena samozřejmě četla hodně článků o metodě řízené a kontrolované detoxikace MUDr. Jonáše, ale zatím k ní nezaujala žádné stanovisko. Jako vystudovaná zdravotnice inklinovala spíše k exaktní, klasické medicíně.

„Ale, co kdyby to opravdu pomohlo, nebo alespoň malinko zlepšilo situaci?“ zadoufala.

 …

Nedělní ráno k pohledání. Všude klid a mír. Sluneční paprsky se snaží prodrat přes rolety a závěsy do pokoje ospalců a vytáhnout je z postele. Tak tuhle chvíli Helena miluje. Všichni ještě spí, jenom ona si vychutnává svou ranní kávu. Uchu i duši lahodící tóny relaxačního cédéčka. Zvukový a aromatický efekt jako by společně tančily vláčný, konejšivý tanec a slastně se vznášely prostorem.

Heleně padne zrak na malé lahvičky. Čte si potichu jejich názvy. „Doufám, že to k něčemu bude!“

Helena se odhodlala vyzkoušet metodu a v pátek s Terezkou absolvovaly měření. První kapky užila Terezka v pátek večer.

„Tohle asi bude vyžadovat trpělivost…“

„Čau mami,“ zazvonil Terezčin zvonivý hlásek.

„Proboha, snad nejseš zase nemocná. Proč ještě nespíš? Je neděle!“

„Mami, já mám děsnej hlad. Proto jsem se vzbudila. Najím se a hodím si ještě dvacet.“

„No to snad ne?“ Helena se nestačila divit. Po tolika měsících, kdy slýchávala jenom odmítavé reakce na stravu, ji taková lačnost přímo šokovala. A ještě, když viděla, s jakou chutí Terezka jí, bylo jí blaze. Tak tomu se říká bezvadná neděle!

„Jenom aby to vydrželo!“ To je věta na kterou si Helena velice dobře vzpomíná. Prolétla jí hlavou onoho nedělního rána, když se dívala na svou dceru, jak nabírá chuť k jídlu a k životu.

„Tak co, zabralo to?“ zeptala se jen tak ledabyle Helenina kolegyně.

„Měla jsi pravdu. Zabralo. Teď už nevyhazujeme nesnědené svačiny. Spíš naopak. Každé ráno mám pocit, že chystám jídlo pro dřevorubce. Terezka začala jíst bezvadně. A to už třetí den po prvních kapkách.“

„Takže se zlepšila?“

„A víš, co je zvláštní? Nejenom, že dostala chuť k jídlu, že se zlepšil její metabolismus, ale asi po třech týdnech přestala být podrážděná, přecitlivělá… Zklidnila se, znovu se jí vrátila její slunečná, optimistická povaha. Díky bohu. Mám ji zpátky…“

 …

Ukázka z knihy Lenky Strelecké Detoxikace cesta ke zdraví, 2008