Při studiu literatury, související s metodou detoxikace se mi kromě jiných dostala do rukou kniha Lenky Strelecké – Detoxikace cesta ke zdraví. V první části knihy vstupujeme do světa pěti inspirativních osobností informační medicíny a v druhé najdeme beletristicky zpracované povídky inspirované reálným životem. Jak se dočteme na stránkách této knihy, detoxikační proces, neboli proces vnitřní očisty organismu, trvá celé týdny, měsíce nebo roky. Rozhodně to však není důvod vzdávat se. I hrdinové příběhů se svými problémy zápolili a nakonec našli cestu k životu, který jim dokázal poskytnout více radostí a méně starostí. Protože cesta ke zdraví vždy stojí za naši pozornost…

A nyní již příběh „Milimetry štěstí“ 

„Hodně štěstííí, zdravííí, hodně štěstííí, zdravííí, hodně štěstííí milá Klárko, hodně štěstííí, zdravííí,“ znělo obývákem mohutné blahopřání. Sešla se celá početná rodina a jejich zpěv připomínal vrcholnou extázi pěveckého sboru. Štěstí by se v této chvíli dalo krájet. Ale nejvíc zářila čtyřletá Klárka. Doširoka otevřená kukadla se fascinovaně dívala na obrovský dort ve tvaru srdíčka s krásnými barevnými svíčkami. Její dětské srdíčko tlouklo vzrušením jako o závod. Všichni jsou tu teď s ní a kvůli ní, maminka s tatínkem, babičky a dědeček, tety, strýcové, sestřenice i její kamarádky ze školky. A navíc má na sobě zbrusu nové princeznovské šatičky, které jí ušila babička. Dlouhá nařasená sukně padala až na zem, vyzdobená zlatými korálky, saténová blůzička s nabíranými rukávky se třpytila ve světle svíček jako sluneční paprsek. Korunka na andílkovských, dlouhých vlnitých vláscích dotvářela dokonalou krásu. Klárka byla skutečnou princeznou a všichni se k ní i tak chovali.

„Už můžu?“ zeptala se Klárka, celá nedočkavá sfouknout svíčky.  „Ještě chvilinku Klárko“ odpověděla maminka. „Ještě si tě nafotíme, jo? Postav se k dortíku a hezky se na nás usměj, dobře?“ Klárka byla rozená herečka. Fotografování měla velice ráda. Suverénně špulila pusinku, nakrucovala se, smála a dělala opičky. Byla to parádnice a často si před zrcadlem trénovala různé pózy, takže teď to zvládala jako profesionální modelka. Obývák se proměnil v ateliér, kde se shromáždilo několik fotografů s pevným odhodláním pořídit co nejvíce bezchybných záběrů přítomné hvězdy.

„To štaší,“ zavelela se svým roztomilým šišláním Klárka a ukončila fotografickou seanci. Výslovnost některých hlásek jí dělala trochu problémy. Tedy, dělala problémy rodičům. Klárce samozřejmě nevadila. Bylo to šťastné a spokojené dítě.

Nastala chvíle volné zábavy, rodinných hovorů, smíchu a vychutnávání příjemných okamžiků. V prostorách bytu se vytvořily skupinky debatujících. Klárka poskakovala od jednoho dárku ke druhému a s kamarádkami štěbetaly jako o závod. „Babičko pšinešla jšem ti dortík,“ přiběhla najednou Klárka k Babičce Daně a podávala jí talířek s takovou vehemencí, že málem přistál na koberci. „Ty jsi moje zlatíčko, děkuju“ usmála se Dana a něžně  se ke Klárce přitulila. „To jsou chvíle, pro které stojí za to žít,“ pomyslela si. „No není úžasná?“ obrátila se ke své sousedce, kamarádce Jolaně, se kterou si právě povídala. Znaly se už od léta a stále si měly co říct.

„Být babičkou je bezvadný, viď?“  „To bych řekla!“ nadšeně zareagovala Dana. „Víš někdy tak přemítám, kolik bolesti a strastí musí člověk překonat, aby si dokázal vychutnat každý milimetr štěstí…“ uvažovala nahlas Dana. „Podívej se na moji dceru,“ dodala. „Jsem ráda, že se jí dnes tak daří, ale co jsme všechno proskákaly…“  „Myslíš na její porod?“ zeptala se Jolana, protože si vzpomněla na to, jak jí Dana popisovala nelehký příchod své dcery na svět. „Porodem to začalo. Pro Evičku i pro mně to byl dramatický zážitek. Od půl druhé ráno do půl sedmé si porodník nevěděl s námi rady. Jedna Eviččina nožička byla zakleslá za mou pánví a jedna vyčnívala z mého těla. Sloužící lékař zoufale čekal na příchod primáře oddělení. Ten nakonec, i za cenu zlomení dolní končetiny, přistoupil k urychlení porodu. No, užily jsme si obě…“ – vzdychla Dana. „Tím to ale neskončilo, co?“ zareagovala Jolana. „Říkala jsi, že se Evička z toho nemohla dlouhou dobu vzpamatovat.“ “ Do dvou let měla ortopedickou dečku, pro nevyvinuté stříšky kyčelních kloubů. Pak začaly bolesti hlavy, které lékaři přičítali špatnému spojení páteře a kloubů, protože rozdíl v délce končetin byl asi centimetr. Pak nám jedna primářka doporučila ostříhat Evičce vlasy, protože prý jeden z faktorů bolesti hlavy by mohla být tíha vlasů působící na krční páteř.“ „A pomohlo to?“ „Ani omylem, měly jsme z toho v duši jenom nespokojenost a bylo nám líto těch krásných vlásků. Ale co by člověk neudělal pro zdraví, že?“ vzdychla Dana. „A kdy to přestalo?“ Já ti ani nevím, kdy to vlastně přestalo, protože se neustále přidávaly další potíže. Když byla Evička v pubertě, přidaly se urputné menstruační bolesti. Vždy to proležela, prozvracela, kroutila se bolestí. Už jenom pomyšlení na menzes nás přivádělo do stresu.“ „Jo ženský si vytrpí svoje…“ zamyšleně pronesla Jolana. „Ale jestli si dobře pamatuju, říkala jsi, že potíže ustaly s antikoncepcí.“ „Na nějakou dobu. Ale když se Evička seznámila s Robertem, vysadila ji. Společně si plánovali dítě. Marně. Bolesti hlavy i menstruační bolesti se vrátily. Co ti mám říkat… Evička začala propadat depresi, pendlovala mezi astrology, bylinkáři, psychotroniky, absolvovala laparoskopickou operaci vejcovodů, dokonce zkusili i umělé oplodnění… Nic nepomohlo.“ „Jé nevím, jestli bych to v takovém případě nevzdala. To je šílený nápor,“ zareagovala Jolana. „Ale nakonec našla svou čarodějku, viď?“ šťouchla do Dany. „No, za čarodějku se rozhodně nepovažuji. Ale už v té době jsem se začala zajímat o detoxikační metodu doktora Jonáše. A tak jsem ji praktikovala na dceři.“ „Víš já na tu alternativu moc nejsem, ale ty jsi jí tím asi fakt pomohla, jestli si dobře vzpomínám.“ „V tom čase nebyla metoda ještě tak detailně rozpracovaná a vyzkoumaná jako dnes, ale naordinovala jsem preparáty, které byly k dispozici. Když po tři čtvrtě roce otěhotněla, byla jsem štěstím bez sebe, nejen proto, že jsem pomohla vlastní dceři splnit její velkou životní touhu, ale i proto, že jsem objevila nový způsob, jak pomoci lidem.“

„A nenarodila se Klárka předčasně?“ „Máš pravdu. První čtyři měsíce probíhaly v pohodě, ale pak to bylo rizikové těhotenství. Klárka se narodila o měsíc dřív. Ale byla čilá a měla se k světu.“ „Pamatuju si dobře, že jsi detoxikovala i Klárku, když byla ještě mrně?“ „Je to tak,“ pokračovala Dana. „Když byl Klárce asi měsíc, všimli jsme si, že se jí loupe kůžička na rukách, a tak jsem přinesla přístroj…“ „Myslíš Salvii, nebo jak ho nazýváte?“ skočila jí do vzpomínek Jolana. „Ano, přesně ten. Vyměřila jsem dceru a zjistila borelie. Zpětně mi bylo vše jasné. A tak jsme začaly detoxikovat, i když dcera kojila. Evička vnitřně, Klárka na kůžičku.“ „A jak dlouho?“ „Detoxikujeme dodnes. Víš, ono to je o přístupu k vlastnímu životu. Klárka bere tu metodu jako nedílnou součást každého dne. I když zatím to chápe spíš jako nějakou hru. Tak jako se ráno učeše, umyje, čistí svůj organismus i zevnitř. Dnes je to dítě, které nemá virové infekce, netrpí ekzémy, neteče jí z nosu, prostě je v pohodě.“ „Paráda! Že bych se i já svěřila do tvé péče, paní poradkyně?“ usmála se Jolana. „Klidně, je to v rukách každého z nás.“ „Tak co vy štěbetalky?“ přisedla si k Daně a Jolaně Eva. „Mami určitě vyprávíš o detoxikační metodě, že jo?“ zeptala se Dany. „Poslouchej Evičko, ty jsi nějaká jasnovidka, nebo co?“ „Mami, prosím tě! Na to nemusím být žádná jasnovidka. Jenom ve dvou případech ti tak blaženě září oči.“ „Jo? A v jakých prosím tě?“ otočila se Dana na dceru. Když mluvíš o Klárce a o detoxikační medicíně.“ „Dano, dostala tě. Má tě přečtenou,“ zasmála se Jolana. „Asi máš pravdu,“ rezignovala Dana. „Babiško, moš mluvíš. Pojď ši radši še mnou hrát…“ přiběhla ke skupince diskutujících žen malá oslavenkyně, která se nemohla nabažit, že jsou jí všichni přítomní k absolutní dispozici.

Všechny tři se ze srdce zasmály. Dana si opět uvědomila, že právě teď její milimetry štěstí narůstají do kilometrové dálnice životní spokojenosti. „Jo máš pravdu Klárko, moc mluvím…“ usmála se na vnučku. „Tak pojď, poštavíme domeček pro princezny…“ s vážnou tvářičkou zavelela Klárka, chytla babičku za ruku a majetnicky si ji odvedla k připravené stavebnici.

Zdroj: Lenka Strelecká – Detoxikace cesta ke zdraví